Vztah k českým zemím
S Čechami neměl Leopold příliš velké problémy, česká i moravská šlechta mu byla oddána. Zapříčilo to stavovské povstání z let 1618 – 1620, na které se dosud nezapomnělo. Císař Leopold I. žil v prostředí, kde byla česká „nespolehlivost“ neustále zmiňována a tím nemohl zůstat neovlivněn, ale i přesto na Čechy nezanevřel. Za Leopoldovy vlády se řada příslušníků české stavovské obce stala významnými státními úředníky nebo své uplatnění našli na důležitých diplomatických postech či v armádě. Nejznámějším Leopoldovým politikem z českých zemí byl Václav Eusebius z Lobkovic, syn nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic a Polyxeny z Pernštejna.[1]
Postupně začalo docházet k začleňování českých zemí do komplexu habsburské monarchie a nastávala doba, která představovala vzájemné prohlubování vztahů. I přesto Leopold I. bral Čechy spíše jako provincii, kam se uchýlit v případě nutnosti či diplomatické strategii než jako zemi, která je rovna monarchii. Tímto však v Čechách vznikaly nové cizí rody, které převládaly mezi českou šlechtou.[2]
Situace na venkově byla kritická, docházelo zde k utužování poddanství a stupňovalo se robotní zatížení, to vše vedlo k zvyšování sociálního napětí a nespokojenosti obyvatelstva na venkově. Jednak vzrůstajícími politickými omezeními, ale také penězi a lidmi. Za Leopolda neustále stoupá daňové zatížení. Každoroční astronomické sumy plující na vojenské účely neznaly konce. Za tím vším probíhala rekatolizace po celých českých zemích. Obavy venkova také pramenily ze strachu ze značného verbování do císařské armády, avšak veškeré nepřátelské vpády se českých zemí dotkly pouze okrajově. Příkladem může být tažení saské a polské armády na pomoc obležené Vídni. České království se ocitlo v takové těsné blízkosti habsburské monarchie, že z jeho slavné bývalé suverenity nezbylo nic, přineslo mu však větší klid a mír, který umožnil hospodářskou rekonstrukci po třicetileté válce. [3]
V době Leopoldovy korunovace v roce 1656 celé české země doufaly, že se Praha stane opět královským městem, proto tak přílišná finanční podpora při jeho zvolení na římského císaře. Touha, aby Praha zažila obdobnou slávu jako za Rudolfa II. Leopold však neměl v žádném úmyslu něco takového podnikat, jeho sídelním městem byla zcela jistě Vídeň. Pobyty císaře je možné spočítat na prstech jedné ruky. Vídeňský dvůr se vzmáhal k rozkvětu a Pražský hrad postupně chátral. Přesto však nelze říci, že Pražský hrad upadal v zapomnění, neboť sloužil jako významné sídlo zemských úřadů. Leopold do českých zemí zavítal jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné, příkladem je jedna z jeho nemnohých návštěv roku 1673 v Chebu. Zde stál při formování císařské armády proti Francii. Cheb zvolil proto, že to bylo výhodné strategické místo a připomněl si jeho užitečnou polohu. Do Prahy nechtěl nebo nemohl z časové vytíženosti zajet. O to větší bylo překvapení pražských obyvatel, když se objevil u hranic města. Jeho pobyt byl krátkodobý, ale hektický. Leopold I. stačil během několika dní položit základní kámen k dostavbě chrámu Sv. Víta, taktéž položil základní kámen jezuitského profesního domu a na dokončení přestavby kostela Sv. Mikuláše. Je velmi pravděpodobné, že k těmto aktům přišel zcela náhodně a nic takového neměl v plánu zinscenovat, ba jim nepřičítal pražádný význam. [4]
Ve svých dopisech Humprechtu Černínu z Chudenic se častokrát zmínil, že pobyt v krásných Čechách mu není dostatečně dopřán z povinností k říši a doufá, že v pozdější době snad české země opět navštíví. [5]
To se zanedlouho také stalo, o dalších 5 let později se Leopold nacházel opět v Praze, tentokrát i se svojí královskou rodinou. Tento příjezd byl však zcela očekáván a vše bylo připraveno pro jeho přijetí na Pražský hrad. Jeho pobyt v Praze je zaznamenán od září 1679 do konce května roku 1680 a byl zapříčiněn morovou epidemií, před kterou se snažil utéci z vídeňského dvora. S ním na pražský dvůr přijela i jeho již 3 žena Eleonora Magdaléna a s ní prvorozený syn Josef Jakub. Před pompézním příjezdem do Prahy se proto císař rozhodl zastavit se v Brandýse nad Labem, k tomuto činu ho vedla racionální úvaha a rodičovská starostlivost o zdraví svého syna, který jakožto roční dítě nebyl připraven na desítky dunění z děl a salvy z ručních zbraní, zvonění zvonů a provolávání slávy na počest císaře Leopolda I. Leopoldův každodenní život byl plný povinností i tady, v Praze, vladař musí vládnout, ať už je kdekoliv. K jeho nejvýznamnějším činům, zde v Čechách patřil tzv. robotní patent (Pardubická pragmatika). Příčinou vydání patentu se stal pobouřený venkov, který explodoval petičními akcemi. Byly to převážně soupisy, stížnosti chudiny na vrchnost. Vesničané se ohrazovali proti robotnímu přetěžování a útisku od panstva. Leopold byl stížnostmi přímo zasypán a tak vydal patent, který zakazoval v prvotní řadě veškerý zákaz dalších petic a posílil vojsko v jednotlivých krajích, dále pak nařídil šetření celého hnutí. Patentem také určil maximální výši robot, která byla stanovena na 3 dny v týdnu. Nevýhodou tohoto uzákonění byl dodatek, v němž stálo, že v sezóně je poddaný povinen pracovat dle potřeby. [6]
Mimo vladařské povinnosti neměl císař o zábavné programy nouzi. Účastnil se několika divadelních představení, projížděk, navštívil několik klášterů atd. Mezi jeho oblíbené záliby patřil lov, a proto se velice rád podíval do Brandýsa nad Labem za loveckou vášní.
[1] Antonín REZEK, Dějiny Čech a Moravy III., Vladaření císaře a krále Leopolda I., díl 2, Praha 1894, s.45-51.
[2] J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s.102.
[3]Tamtéž, s.106-113.
[4] A. Rezek, Dějiny Čech a Moravy III., Vladaření císaře a krále Leopolda I., díl 2, Praha 1894, s.172-180.
[5] Zd. Kalista, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Praha 1939, s.170.
[6] A. Rezek, Dějiny Čech a Moravy III., Vladaření císaře a krále Leopolda I., díl 2, Praha 1894, s.123-130.
